Jiné světy

To světlo nad světly je vidět v tomto žití Ne líp, než kdybys měl se do tmy ponořiti
Angelus Silesius, Cherubský poutník

V tvorbě Martina Mrkvy je všudypřítomná figura. Martin v ní od počátku své umělecké formace nachází zalíbení zdaleka přesahující rámec povinných školních figurálních studií. Je excelentním  kreslířem. Ve své tvorbě jednak rozvíjí linii precizně propracované kresby podle modelu, jednak malbu, ve které je figura, nebo její náznak vždy zásadním tématem.
Hovoří-li o inspiračních zdrojích, neopomene kromě starých mistrů jako Rembrandta a Francesca Goyi zmínit především jméno německého malíře a fotografa Hanse Bellmera, na jehož kloubová torza a „panenky“ volně navazuje. Programově se hlásí k odkazu baroka, a to co do techniky i co do témat a přístupu. Propracovává techniku šerosvitu. Prostor a vztahy na obrazech buduje pomocí kontrastu světla a tmy. Vedle klasické malby rozvíjí neštětcové experimenty – světla vytírá z nánosu barvy na ploše obrazu, pracuje s volně stékajícími barvami, expresivní gestické tahy doplňuje  propracovanými detaily a precizně budovaným prostorem. Část jeho obrazů má blízko k aktivní grafice. Připomínají náhodné skvrny nalézané na starých zdech, ze kterých se postupně za účasti diváka vynořují postavy a děje.
Baroko je podle Zdeňka Kalisty charakterizováno vystupňovanou vezdejší realitou, která se stává odrazem skutečnosti nezemské, hodnot absolutních a spirituálních. Vše, co je nazíráno nebo pomýšleno, je vytrženo z dimenzí tohoto světa v úsilí vytvořit aspoň zdání „jiného“ resp. „druhého světa.“ Martinovi se tuto charakteristiku barokní tvorby daří plně uskutečňovat. Obrazy rozehrávají zásadní témata lidské existence a hlubin bytí.
Martin nedává obrazům definitivní názvy. S novými náhledy tvůrce a zároveň prvního diváka se názvy mění a posouvají. Nový název otevírá další cesty interpretace a nabízí nové kontexty.
V Martinově tvorbě se v průběhu času začínají postupně rodit cykly, ve kterých do hloubky rozpracovává svá zásadní témata. Některé vytváří programově, jiné se skládají do celků z jednotlivých obrazů.
Cyklus Vanitas je souborem obrazů vzniklých během Martinovy šestiměsíční budapešťské stáže v roce 2015. Obrazy původně nesly název Nebytosti. Během stáže měl Martin neomezený přístup do anatomického kabinetu. Zde mohl podle libosti z fragmentů sestavovat nebytosti s existencí omezenou pouze na dobu jejich zobrazení. To umocňuje ústřední téma pomíjivosti a křehkosti existence.
Cyklus Kytic (2018)  jinou formou rozvíjí téma vanitas – plynutí času. Rostliny odsouzené k nedlouhé existenci unášené v proudu neuchopitelného božského apeiron odkazují na pomíjivost bytí. Kytice se stávají zástupným objektem za figuru. Jakoby mimoděk v nich vyvstávají náznaky tváří a postav.
Dalším cyklem jsou Ženy (2016–18) v různých rolích. Dvojice – mladá dívka a žena nacházející se v podzimu života – odkazuje  na prchavost přítomného okamžiku nacházejícího se mezi dvěma mlýnskými kameny minulosti a budoucnosti. Žena – matka, která se často mění v matku bolestnou. Eva odkazující na známou Masacciovu fresku Vyhnání z Ráje. Zde však sama, v pusté krajině nese svůj hořký úděl.
Spekula (2017) a v nich se zrcadlící postavy, kterým se vyjevuje jejich vlastní prchavý obraz a dává nahlédnout jejich jiné stránky. Muž se v zrcadle potkává se svou ženskou stránkou – animou. Zrcadlo nabízí setkání se hrou skutečnosti a neskutečné iluze. Nic tu není stálé, tváře přicházejí a odcházejí.
Za zásadní osobně považuji cyklus, který lze pojmenovat Bitvy a exody (2017–18). Cyklus má kořeny v Martinově absolventské práci na AVU s názvem Pohled shůry. Figury jsou zastoupeny rohlíky a houskami, ze kterých jsou inscenovány monumentální davové scény odkazující na exodus Izraelitů z Egypta, zástupy shromážděné před apokalyptickým posledním soudem, vojska rozhodné bitvy na konci věků nebo úporný zápas démonů usilujících o duši Antonína Poustevníka, jak jej známe z obrazů Boschových, Grünewaldových a Cranachových, případně na – zejména ve středověku oblíbené – zobrazení legendy o umučení deseti tisíc rytířů. Scény odehrávající se v náznaku krajin jsou zobrazeny jakoby z výšky. Skrze tento prvek vstupuje do chaotických scén princip, ve který lze vkládat naději. Vstupujeme-li mezi tvary a postavy na obrazech, může být pro nás ohrožující. Pohled odjinud může být ujištěním, že cesta temnotou vede k poznání.

Na kresbách a obrazech se zároveň rozehrává zápas světla a temnoty vztahující se k počátkům bytí. V řadě stvořitelských mýtů je počátek světa popisován jako zápas, ve kterém se světlo vymaňuje z temnot. Vzpomeňme na první stvořitelská slova starozákonního Boha – „Budiž světlo!“ Temnota se vstupem světla nemizí, ale její prostor je vymezen. Do Chaosu a nepřehlednosti vstupuje řád, princip určovaný Logem – světlem. Naopak světlo může existovat a být vnímáno pouze na pozadí temnoty. Koexistence těchto dvou protikladů není pokojným přebýváním, ale věčným zápolením. Existence – to, co je zjevné, se na okamžik vymaňuje z temného oceánu nebytí, stává se jsoucím, přítomným, aby se posléze opět zanořilo do temnot minulosti. Přítomná existence je dočasným výsledkem křehké rovnováhy dvou nesmiřitelných principů, o kterou je třeba v každé chvíli znovu usilovat.
Škály šedi na obrazech popírají ostrou dualitu principů světla a temnoty. V naprosté temnotě našim očím mizí vnější svět. V šeru však tvary a věci začínají být tušené, aby se staly zjevnými. Pohled do přímého oslňujícího světla má paradoxně stejný efekt jako temnota – zaplaveni bílou tmou ztrácíme pojem o prostoru. Stín – kompromis světla a tmy nám pomáhá budovat naši představu o prostoru.
Téma bitev a exodů Martin opakovaně zpracovává jednak technikou barevně střízlivé olejomalby, kde jsou světla vymývána až na podklad, jednak technikou tzv. uhlové rezervy – z plochy pokryté temnou vrstvou uhlu jsou gumou případně prsty dobývány zpět světelné kvality utvářející prostor. Tento postup má také svůj symbolický rozměr – destruovaná temná plocha je kultivována.  To, co bylo mrtvé, odsouzené k zániku, dostává nové kvality, naději na novou existenci.

Jiří Mach