Desuper
Pohled shora — jeskyně, sabaty, poušť
Desuper (lat. „shora") je pohledem rozšířeným o nadhled i tíseň. Sabaty, jeskyně sv. Josefa, soumraky a poušť jsou prostorem, kde se dějiny dotýkají rituálu. Olejomalba na papíře i plátně.
„Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínů smrti, nebuduť se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi." ~ Žalm 23
Snad byl jsi se mnou i tehdy, když zahnal jsem to krysí mládě do kouta a upustil naň cihlu. V té době jsem již od starší sestry věděl, že i hlemýžď má pulsující srdce. Je nasnadě, dovtípit se, proč měla onu nutkavou potřebu sdělit mi tento fakt. Fakt, že zástupy hlemýžďů, mnou vhazovaných do studny, již nevyplavou a nenavrátí se v život. Ne tak, jako mnou mordované panenky, o které jsem ji celé dětství okrádal.
Při mém studiu keramiky na Střední průmyslové škole v Bechyni mi do mé, jak výtvarné, tak životní cesty vkročila velmi působivá krajinářka a portrétistka Lýdia Šimonová. Tato výtvarnice se mne snažila naučit kresbě skrze pokoru a trpělivost. Mnohokrát jsem ji spící kreslíval a modeloval. Kreseb ani bust se však mnoho nedochovalo, poněvadž ony dvě léta spolupráce se Lýdia první půl rok probouzela, a záhy s hadrem či prknem v ruce mé studie ničila. Podobný přístup, i když bez ničení, jsem prožil až opět na akademii pod vedením Šárky Trčkové a Vladimíra Kokolii. Šlo o opakování, o kresebný dril. Den co den, člověk kreslící člověka.
Uhel jsem objevil skrze kresbu tužkou, ve které jsem se k nejtemnějšímu dostával postupným budováním jemného, šerosvitného zachycování předlohy, a skrze techniku měkkého krytu, jež neumožňovala kroky zpět, a se světlem a jeho umístěním muselo být počítáno od prvního tahu. Uhel má schopnost dát mi cítit celou svou hmotu. Konečky prstů jej svíraly s jemností držení smyčce, kterým se snažím již po nějaký čas vyluzovat čisté tóny na housle. Celou jeho plochou jsem se zprvu se zamhouřenýma očima snažil polapit temnotu, obklopující a objímající figuru. Stín se mi zprvu dařilo vystihnout na jemný balící papír, snad díky jakémusi mikrosvětu onoho doteku, nebo pocitu, že skrze uhel cítím i samotný papír.
Stále jsem přikládal ve své tvorbě důležitost na mateřství. Dobré a zlé matky, které mají moc nad bytím a nebytím, pulsující a nepulsující krví. Najednou ale nestačilo jedno nebo pár ženských těl, a tak jsem započal vytváření si zátiší skupinek rohlíků jako předobrazu, do kterého budou vsazovány studie a obrazy ženských těl, jichž jsem na akademii vytvořil nespočet. Rohlíky ale byly a jsou nepoddajně stojící. Musel jsem je spojit. Proto mi posloužily špejle, bez kterých se neobejdu ani při kresbě samotné, jakožto jistota v mém světě chaosu a boje světla se stínem. Jejich probodáváním a posléze i samotným vizuálním dojmem se zrodila bitva.
Černé slunce tu již vládlo a v myšlence pomsty, nenávisti a nadřazenosti mnoho lidí svádělo. Možná strach ze smrti a nejistoty samoty v ní z nás dělá ovce, jež běží se stády, byť vedené pochybnými pány. Nyní Já hledící do temnot, opět beru uhel do ruky. Prostorem se již však neline hastrmanův konejšivý hlas. Dnes s Diamandou Galas úpěnlivě skučím a táži se sám sebe. Zdali spíše hubitelem nežli spasitelem já v údolí stínů nestal bych se.
„Tam uslyšíš skřek zoufalosti zníti, tam uzříš v mukách duchy z dávných časů po druhé smrti volati a výti." ~ Dante, Božská komedie, Peklo, zpěv první